Co dokáže internet


Internet! Jsme jím obklopeni. Fenomén doby má nyní téměř nezastupitelnou moc. Můžeme s jeho pomocí probudit syna vytažením elektrických žaluzií, vsadit si na sportovní utkání z pohodlí domova nebo se podívat co se děje na druhém konci světa, kam se v životě nemáme šanci dostat.

Jeho všudypřítomnost nás zahlcuje a není na škodu se od něj odpoutat a vyjet si na kole za krásného slunečného počasí, například ke Kyjskému rybníčku na piknik. Užít si nedělní odpoledne se vším všudy i přes to, že se zadní kolo na sypké cestě smýkne a jezdec, v tomto případě já, se svalí do trávy. Jsem sportovec. Nic se mi nestalo. Umím padat, ač nejsem fotbalista.

Během opékání buřtíků a popíjení vína, mi v kapse zazvoní telefon, a na druhém konci spojení se ozve pán, který mi sděluje, že našel mé klíče. Zprvu jsem trochu zmatený, protože popis, který mi dává, se přesně shoduje s klíči od sklepa, včetně jmenovky, kterou mám na svazku.

„Ano, jsou to moje klíče, a kde jste?“

„Jsem u Kyjského rybníka, v místě, kde do něj ústí potok.“

„Já jsem také u rybníka…“

„Aha už vás vidím,“ zamává na mne z dáli.

„Já vás také,“ odpovím a vydám se k němu. S radostným úsměvem si od něj přebírám klíče, které mi evidentně vypadly z kapsy při mém smyku.

Pointa je jednoduchá. Na základě mého příjmení na jmenovce klíčů, si mne vyhledal na internetu jako osobu, která nejblíže bydlí u Kyjského rybníka, našel telefon a kontaktoval mne. Alespoň pro mne je to fascinující. Jednoduchou a přímočarou cestou dokáže kdokoliv najít majitele ztracených klíčů.

Teprve nyní se z internetu stává pravý konkrétní fenomén, který už není anonymní a může posloužit chvályhodné věci.

Mikro(SCI-FI)povídky

 

Časoprostorová bublina zasáhla autobus v okamžiku, když zastavil na zastávce. Vyvázli jsme bez zranění jen z řidiče se stala mumie.

„Karle? Co dělá Triceraptor ve stodole? Zase si nosíš práci domů?“
„Porouchaly se nám 3 z 5 strojů času a přišli bychom o prémie.“

„To je LEŽ! Žádná srážka s meteorem nám nehrozí, a svět Dinosaurů je věčný!“
„Mluvím pravdu. Vyhyneme!“ hájil se zoufale.
„Jsi kacíř! A jako takový budeš upálen na hranici!“

„Obžalovaný. Za únosy humanoidů ze Země mimo lovnou sezónu vás soud shledal vinným!“
„A to jenom proto, že mám šest rukou? RASISTO!“

„Krásný kalendář jsi spočítal. Co ale nechápu je, když my, Inkové podle tvé předpovědi už nebudeme kráčet po tomto světě, proč jsi stejně tady zařadil konec světa?“
„To je jen takový vtípek…“

„Fotonová torpéda!“
„Připravena.“
„Pal!“
Vžummm!
„Vedle? Jak to?“
„Neřekl jste zamířit.“
„Jděte k čertu,Date!“
„Peklo neexistuje.“

Zpráva prvnímuzdvanácti: Zemi se asimilovat nedaří. Lidé jsou již ovládaní nebezpečně podmanivou civilizací Smártfonů. Mise:#fail.

Na lavici obžalovaných sedí atentátník. Se zájmem si ho prohlížím. Asi primitiv. Chtěl zabít konzula z Proximy Centauri 9mm pistolí. Blázen! Copak neví, že kohokoliv z Proximi Centauri lze zabít jen protonové dělo?

„Prý si byl o prázdninách u mudlovské kartářky.“
„Nech toho Malfoyi…“
„Nebo co, Harry? Proměníš mne v krávu?“
„Dexempo krumplex!“

„Identifikujte se.“
„USS Enterprise NCC-1701-D.“
„Picarde, nátěr vaší lodi neodpovídá Corporate identity!“
„Už zase zase máme nové vedení?“

„UÁÁÁ! Jsem Klingon! Velký, statečný bojovník!“
„Ok. Ale ten zub musí vážně ven.“
„UÁÁÁ! BaQa zubaři!“
„Pusťte se těch dveří…!“

„Picarde z hvězdné lodi Enterprise. Ha, ha! Na nás si nepřijdeš. Odhalili jsme tvé plány. My to všechno víme totiž z Facebooku. Ha ha!“
„Merde! Rikere, pomůžete mi zrušit sdílení mých hlášení?“

„Galaktická celnice? Až se objeví konzul Cht, zavolejte mi. Je malý a vypadá jak mufin.“
……….Já věděl, že když to křupe je něco špatně.

„Zde je volant, spojka, brzda, plyn a tímhle se řadí.“
„Chcete říct, že to neovládám hlasem?“
„Veterán je analog.“
„Ahá! Proto ta kola!“

Ztratila se, ale do večera ji našli. „Kde byla?“ ptám se policisty.
„V Kuiperově pásu,“ řekl. „Raději ji instalujte čip. Tenhle typ družic je toulavý.“

„Zamířit! Připravit k palbě!“ rozkázal nám. „Střílejte, až uvidíte bělma jejich očí.“
Ke vší smůle ale, Emzáci bělmo nemají. Proto nikdo z nás nevystřelil a o invazi mimozemšťanů na Zemi bylo rozhodnuto do dvou minut.

Došlo k nehodě. 860 lidí včetně 20 členů posádky – mrtví. Píšu teď o tom hlášení – asi mikrospánek. Stačilo hnout kniplem o 2,3″ a odchylka v rychlosti 156589 KM/s způsobila, že loď vlétla do černé díry.

Spánek má být zdravý? Ale mne ničí noční můry. Dnes se mi zdá, že jsem gramofonová deska-fonová deska-fonová deska-fonová deska…

„Otce nemám, ale matka byla kus,“ řekl a ukázal mi fotku. Zbledl jsem. Lenka! Už nikdy nebudu lehkovážně cestovat časem, zapřísahal jsem se.

Soudce: RX1 proč jste zkratoval obvody 2ZT7? RX1: Pomlouval moji výrobní linku, ctihodnosti, že prý na ní pracovali lidé!

Vidím Ferengský bitevní křižník, jak ho na kousky trhají výbuchy mých střel a metají je do pustin hlubokého vesmíru. …Zradil jsem.

Beru schody po třech, ale vlak mi přesto ujíždí. Od hvězdy Betelgeuze do Prahy jsem letěl dvacet minut. Do Aše jedu už přes hodinu.

Dnes jsem vůbec nespal. Bylo dusno, stále jsem řešil problémy lidstva, globální oteplování a migraci zvířat. Už mě nebaví být Bohem

„Tak vy chcete patentovat elixír mládí?“
„Ano,“ řekl a já ho vyhodil ze dveří ven.
Když jsem pak zakládal jeho složku v archivu, tak jsem zjistil, že nás otravuje už 150 let. Fakt votravnej chlap!

Rozkřikl jsem se na svou dceru: „Trváš na tom, že ten nepořádek kolem udělali skřítci?“
„Ano, chodí v noci.“ Špitla zoufale.
„Sakra;“ zaklel jsem si pod fousy „Vrátili se!“

Průvan v práci

Dnes to vypadalo na poklidný den až do okamžiku, kdy se ozvala rána jak z děla spolu se zvukem tříštícího se skla, a na pracoviště vlétl jak uragán rozzuřený šéf.

„Kdo nechal tady otevřené dveře? Kolikrát jsem vám říkal, že pokud je otevřené okno v zasedací místnosti, tak tu je průvan a rozbijou se prosklené dveře? Chápete to?“

„Chápeme,“ pokývali jsme hlavou.

„Kdo tedy nechal otevřené dveře?“ Ticho. „Můžete mi říct sakra, kdo způsobil průvan těmi otevřenými dveřmi?“ Další ticho. „Bude to?

Prošel rychle kolem stolu a mezi mé dva zkoprnělé kolegy: „Ano prosím? Volal jste mne?“

„Co? Kdo jste sakra!?“

„Já jsem Průvan z materiálového vybavení, byl jsem na toaletě myslel jsem, že mne voláte…“

 

Dvojí úhel pohledu

Cestou do práce se na mne otočil špinavý a odrbaný santusák s tím, jestli nemám tři koruny.

„Nemám,“ řekl jsem rezolutně.

„Ok, v pohodě…“ zacouval zpátky a já pokračoval dál s tím, že jsem přemýšlel o tom, proč chtěl jen tři koruny a co by dělal, kdybych mu dal dvoutisícovku.

Neujdu ani dva – tři metry, a jde proti mně další: „Tak co jak to vypadá?“ Volá na svého žebrajícího kolegu.

„Jó, snažím se,“ odpovídá santus. „Podívej!“

„To je málo, dělej už mám žízeň, nemám co pít!“ 

Tyvoe! Tak na chlast? Zakroutil jsem znechuceně hlavou, ale pak jsem se zarazil. Začal jsem vnímat celou situaci protichůdně.

První pohled: Že se nestydí takhle nepokrytě si říkat o peníze na víno a ještě to vykřikovat na rušné ulici!

Druhý pohled: Kua ti se mají! Taky bych se chtěl válet celý den ve stínu pod stromem a chlastat!

Dovolená u móře

Správný zápisník zahraničních zpravodajů se nemůže obejít bez zápisků z cest, respektive bez malé, stručné glosy z dovolené, kterou jsem letos strávil spolu s rodinou ve slunné Itálii.

Už cestou na jednom odpočívadle, když jsem se střídal se ženou za volantem, jsem vytratil peněženku s doklady a platební kartou. Zjistil jsem to při příjezdu do kempu. Hlavou mi probíhal seznam všeho, co jsem tam měl, a co bude potřeba oběhat. No radost jsem z toho neměl. Bylo toho hodně. Zatímco zbytek rodiny si šel užívat slunce do bazénu, já jsem sháněl WI-FI, abych mohl chytrým telefonem zablokovat platební kartu. Nakonec jsem ji za 2,- EURO našel a kartu zablokoval.

Vrtalo mi to pořád hlavou. Protože; aby mi nepřekážela, vyndal jsem ji z kapsy u kalhot a dal do dveří. I když jsem prohledal celé auto – nikde nic. Při rekonstrukci události, kdy jsem za pomoci balíčku papírových kapesníčků zkoušel, co a jak se asi ve skutečnosti stalo, respektive, jaké bylo za potřebí třecí síly, aby peněženka vypadla, to má žena nevydržela, sáhla do prostoru dveří a zamávala mi s ní pod nosem. Tak jsem tam tak stál…

Odblokoval jsem bankovní kartu, a zároveň se i pojistil.

Vedro bylo hrozné. I Italové si stěžovali. Avšak ani to je neodradilo, aby si mne na dětské večerní animátorské SHOW vybrali jako sekretářku do jednoho skeče. Asi bych se pekelně potil, ale pro tentokrát jsem neměl slipy, takže cajk…

Night show

Zúčastnili jsme se každý večer dětských animátorských programů. Na tom prvním byli oba kluci zklamaní, že nemohou tancovat podle svého, až ten starší šel raději spát předčasně. A litoval, když pak slyšel, jaký byl tatínek kabaretní hvězda.

Posmíval jsem se zhýčkaným turistům, kteří v kempu pod jehličnany ukrývali své automobilové miláčky pod plachty. Jasně že padá ze stromů jehličí, ale copak jsem tak líný, abych ho nemohl pak vyndat? Jenže spolu s jehličím a šiškami kapala i smůla z větví… PORKA MIZÉRIA!!!

Melounová párty byla úžasná v tom, jaké melouny se tam podávaly. Slaďoučký, akorát vychlazený, šťavnatý ráj v ústech. S těmi dováženými se nedá srovnat.

Předposlední den začalo bolet ouško dcerušku a starší syn přestal mluvit v autě, když jsme jeli domů. V neděli, už doma, se téměř přestal pohybovat, až jsme dobře kladenými otázkami a důkladnou prohlídkou těla objevili hnis v uchu. Po návratu z pohotovosti na Bulovce a ušního oddělení jsme oběma podle recepisu nasadili antibiotika a zánět středního ucha budeme léčit minimálně týden.

Zdálo by se, že naše třetí dítě, a malý bráška z dvojčat, jako jediný vše přestál bez úhony, ale pravdou je, že hned druhý nebo třetí den mi hlásil, že ho v moři štípnul krab do palce a teď má ten nehet pekelně podebraný. Ale chodí, takže cajk…

Patriotismus

Vždycky jsem si říkal, že Američané jsou jiní. Zejména v Patriotismu, kdy mají na dvorku u domu stožár, na který každé ráno vytáhnou svou vlajku, zasalutují a vždy, když slyší státní hymnu, ukápne jim slza. V jádru duše jsme všichni patrioti. Já, on, Polák, Němec i Rus. Ale každý jinak. Každý podle svého naturelu. V tomto však, a nikdo mi to nevymluví, je Američan on top.

Osobně jsem byl přesvědčený, že my Češi jsme na spodních příčkách tabulky. Sice si hymnu zaspíváme, ale tím ta hrdost k vlajce a rodné zemi více, či méně, končí. A i cizinci o nás hovoří jako o uzavřených introvertech, kteří nejsou šťastní a jen hudrují.

To se však nedá tvrdit v posledních dnech, kdy zemi ovládlo mistrovství světa v ledním hokeji. Kdo může, dá si na auto vlaječky, Kdo má, pověsí na balkón vlajku. Kdo chce, brouzdá po ulici v drezu České reprezentace. Ne plný stadion a rekord návštěvnosti, ale tohle vidět, z toho mrazí a hřeje u srdce zároveň.

Není to snáma zas tak špatné!

Ó ty ženy!

Vyjeli jsme si jako rodinka na kole. Já, žena a syn. Vzali jsme to podél Vltavy směr Kralupy. Krásné počasí, čtyři zastávky – bomba! Nicméně, cca po 700 metrech po startu mi vlétla pod triko včela. Ajtakrajta! Podbradou jsem ji nasál do výstřihu, a hned jsem věděl, že může být zle.

Zastavil jsem, ztlumil rostoucí paniku a postupně jsem si vyhrnul triko i přes pás ledvinky, obrátil jsem ho naruby a s úlevou jsem sledoval, jak včelka nabírá výšku a odlétá pryč. Dobře já, pochválil jsem se! Dojel jsem zbytek rodiny a hned jsem se pochlubil, jaký jsem to udělal čin…

Žádný obdiv, naopak. Špatně jsem zastavil, protože jsem vjel do protisměru, a mám mít triko zapnuté až ke krku!

Inu: já sice vím, že chlap by mne poplácal po zádech a řekl: „jsi frajer, kámo,“ ale na druhou stranu, ženy jsou nejúžasnější a nejnevyzpytatelnější patrnerky, které milujeme, a to zejména proto, že už vím, co mám příště udělat, až se mi něco podobného stane.

Narušují sociální sítě tradiční mezilidské vztahy?

Občas tu diskuzi, případně článek, potkám. Je to velké téma, které je názorově široce roztříštěné, respektive argumenty pro a proti mně připadají natolik nejednotné, že jsem se rozhodl to ucelit. Sebevědomí mi rozhodně nechybí, ostatně komu na internetu chybí?

Dlouho mi ta myšlenka vrtala v hlavě, dlouho se klubala na povrch. Odmítal jsem Facebook, byl skeptický k Twitteru a Instagam jsem si založil jen proto, že rád fotím. Ano, byl jsem oponent sociálních sítí, protože z mé trenérsko-pedagogické praxe ve sportovním oddílu vidím tu změnu od devadesátého třetího roku po současnost. Děti se mění. Mají méně organizovaného pohybu ve škole, i při volnočasových aktivitách. Dávají přednost menší námaze, ostatně konzumní společnost už taková je. Zkrátka je to špatné; co s tím?* Prý jsou na vině sociální sítě…

Abychom se v problému zorientovali, musím se zmínit o tom, co nám do života vnesly počítače. To je důležité! Patřím mezi generaci, která vyrůstala od samého počátku zrodu počítačového života včetně internetového světa. Na základní škole byla prakticky bomba, když měl kdokoliv z nás kalkulačku se svítivým displejem, natož digitální hodinky. A moc dobře si pamatuji, jak se všeobecně tvrdilo, že nám počítače zlepší a usnadní život. Kolik práce za nás udělají, jak ji zrychlí. A o kolik pak budeme mít více volného času. Tak jak je možné, že ani dnes nestíháme ještě víc než před dvaceti lety?

Na první pohled je to přesně naopak. Počítače nám přidělávají více starostí. Na cestě k dokonalosti si sami komplikujeme život jejich používáním, neboť je vnořujeme do všech oblastí každodenního života. I z toho telefonu, co měl otáčivý ciferník, je malý počítač. A v tom to je! Počítače nám skutečně zjednodušují a usnadňují život, neboť jsme schopní udělat více práce, na kterou nám před lety nezbýval čas. To je ten důvod uspěchané doby. Zrychlila se, obsáhneme mnohem více činností, a proto nestíháme.

Zejména pak pokud kontrolujeme statusy na Facebooku, hlášky na Twitteru, čteme novinky z RSS kanálů, vytváříme desítky tabulek a textových dokumentů, či píšeme neuvěřitelné penzum emailových zpráv. Vše je důležité. Jedno pro práci, jiné pro zábavu.

Ale i ta zábava má svůj účel. Pokud tvrdíme, že před lety se to na ulici, či po vsi jen hemžilo dětmi s míčem v ruce, které v současné době sedí doma, má to jediný důvod. Ostatně jsem o tom přesvědčený. I to dítě je člověk. Každý člověk má potřebu se socializovat. Někam patřit. Děti nebo dospělí, je to jedno. I ten sedlák, co v předminulém století za celý svůj život nevytáhl paty ze své rodné vsi, měl potřebu se dozvědět, co se děje za humny. Každý pocestný dostal najíst, i nocleh, pokud vyprávěl o tom, co se děje ve světě. A to nám zůstalo.

Kdežto tehdy nám nezbylo nic jiného, než vstát a jít mezi lidi. V současné době nám počítače a internet socializaci dopřává mírou vrchovatou. A lidé jsou šťastní, protože nemusí čekat, až bude pocestný procházet dědinou, nebo až skončí škola (práce) a budeme moci ven za kamarády. Tím že nemáme tolik času je internet adekvátním prostředkem, jak svou sociální potřebu naplnit. Ukázat a podělit se nejen o to, co dělám, co jsem zažil, ale dozvědět se, co dělají ostatní, jak se zrovna mají, a fascinující je zejména to, že se to mohu dozvědět okamžitě! Hned, co mi prolétne hlavou myšlenka, a já ji dám na Twitter, to ví velká množina lidí; a mně to dělá dobře! Co na tom, že jsme se nikdy neviděli? A není to jen o sociálních komunikačních sítích, je to také o on-line hrách, kde se lidé sdružují do gild, aliancí nebo klanů. Hrají a (světe div se) povídají si o všem možném.

Potřeba sdělovat a přijímat informace tu je od nepaměti. A zkrátka společenský vývoj integruje počítače, mobily, internet i sociální sítě do osobního života lidí jako nedílnou součást.

Pro mne z toho plyne jediné: sociální sítě (případně on-line hry), ač mají negativní dopad na tradiční zájmy a volnočasové aktivity lidí, posilují sociální vztahy.


* Rozhodně angažovat rodiče!

Jak se stát úspěšným politikem v 10 bodech

Po několika dnech úporné masáže Policie České republiky na téma, zda byl zásah v restauraci proti chlapovi, co mu přeskočilo a šel si zastřílet místo do lesa mezi lidi, přináším 100 % recept, jak být ten nejlepší politik všech dob:

  1. Vyhrát volby.
  2. Snížit stav policie o více jak 10.000 lidí.
  3. Vyhodit z řad policie zkušené vedoucí pracovníky nebo jim to ztrpčit tak, aby sami odešli.
  4. Snížit policistům platy.
  5. Zavést úspory a tím zrušit školení, růst vzděláváni a demotivovat je.
  6. Permanentně udržovat podstav na obvodních odděleních a kritizovat výsluhy.
  7. Prohrát volby.
  8. Vstoupit do opozice a čekat na průser.
  9. Magor vystřílí hospodu, protože mu hráblo a náhodou má střelnou zbraň.
  10. Obvinit současnou vládu za nezodpovědné vedení rezortu, kritizovat postup policie, bít se do prsou, že kdyby on byl u vesla, nikdy by se to nestalo.

… to porno s Bartošovou

Myslím, že starší ročníky možná z paměti vydolují fámu, která (alespoň v Praze určitě) prolétla v osmdesátých letech Československem, a každý, kdo měl VHS, to chtěl bidět! Ba spousta lidí to prý i viděla. Dokonce můj spolužák se dušoval, že jeho kamarád to měl v ruce a kdyby byl doma, klidně by mu tu kopii půjčil. O co šlo? Údajně to měla být pornokazeta se Štaidlem a Gottem spolu s Ivetou Bartošovou natočené v NDR pro západní trh! 

Nechtěl jsem tomu věřit, protože Ivetka byla hezká holka a takové holky by nikdy…! Ale nahlodalo mne spolužákovo zasvěcené tvrzení, „že jako fakt to existuje“. S odstupem času se přikláním spíše k tomu, že i on věděl, že nic takového není a jen přihodil svou špetku aby ještě více vyrostl. Neboť s nástupem internetu a youtube a jiných serverových úložišť se mi doposud žádné avizované VHS porno s celebritami stáhnout nepodařilo, zkrátka to není možné, ančto kazeta není, a nikdy nebyla.

A já vím proč!

Štaidl totiž všechny kopie před pádem železné opony skoupil!